Pozvání do ZŠ Novoměstská, Brno aneb Ze mě bude taky spisovatelka!! 
Byl jsem pozván do základní školy Novoměstská Brno, abych v rámci programu Kniha mého srdce povyprávěl dětem o tom, jak, proč a co píšu pro děti. Vyzvala mne k tomu paní učitelka mgr. Drobná, třídní 5. A.
Dohodli jsme se na 19. března 2010. Byl jsem víc než mile překvapen obrovským a nefalšovaným zájmem dětí. Přišly paní učitelky s žáky z prvního až pátého ročníku. Ještě jsem si nestačil ani najít pro sebe židli a už mě kluci i holky žádali o podpis. Většinou na čistý papír – nahoře v záhlaví měly děti nadepsáno moje křestní jméno a příjmení. Jedna dívenka, myslím, že to byla Pavlínka, měla dokonce tři moje knihy - Pohádky z kouzelné zahrady, Bambalanda a Štruntalanda, Hurá do školky. A tak jsem podepisoval a podepisoval. Kdo papír neměl, tomu jsem se podepsal aspoň na ruku.
Postavil jsem se za stolek a děti na mně spustily palbu dotazů. Proč píšu, jak dlouho píšu, jaký je můj spisovatelský vzor, jak se dělá kniha, jak to dlouho trvá, než se vyklube kniha na svět, kolik nakladatelství odmítlo moje rukopisy, kdo ilustroval moje knihy, zdali si mohu sám určit, kdo bude moje rukopisy ilustrovat. Musel jsem odpovídat stručně, aby se dostalo na všechny. Děti měly neustále ruce na hoře - pořád se hlásily. Někteří se ptali víckrát a na někoho se ani nedostalo. S těmi jsem hovořil později. Jedna malá holčička mi do ucha pošeptala: „ Já taky píšu!“a jiná mi sdělila: „ Ze mě bude taky spisovatelka!“
Právě tato věta mi ještě nyní zní v uších. Že by to krátké setkání s dětmi udělalo na dívenku takový dojem, že se rozhodla být v budoucnu spisovatelkou? Bylo by to krásné. A pokud té dívce nadšení a odhodlání vydrží, pokud má dostatečnou fantazii a trošku talentu a taky štěstí, proč by se její přání nemohlo proměnit ve skutečnost? Držím jí všecky čtyři palce.
Když jsem klukům a holkám na dotaz – co píšu nyní – prozradil, že mám v rukopise přichystáno dílko s názvem „Naše třídní je mimozemšťan“a že je teprve hodlám nabídnout některému nakladatelství, vypukl takový poprask, jako bych už měl hotovou knihu na stole. Název se jim natolik líbil, že chtěli, abych jim ihned něco přečetl. Nakonec jsem jim musel přislíbit, že pokud kniha vyjde, přijdu a budu jim z ní číst.
Palbu dotazů musela paní učitelka přerušit, abych se vůbec dostal ke čtení. Četl jsem z knihy Bambalanda a Štruntalanda povídku o tom „Jak šel Pár facek do školy“. Hoši a dívky se natolik vžili do příběhu, že jsem musel několikrát krotit rychlost svých slov, zpomalit a vyčkat až přestanou fandit Páru facek nebo až zastaví příval smíchu. Ukázal jsem jim ilustraci k textu – kde pan ředitel držel neposlušného kluka za límec – a jásot neměl konce. Bylo příjemné na vlastní kůži zažít, na vlastní oči vidět a na vlastní uši se přesvědčit, že se moje dílko líbí právě těm, pro které je určeno!
Protože se děti ptaly, zda mi některá kniha vyšla i v cizím jazyce, rád jsem přisvědčil, že ano a hned jsme s paní učitelkou demonstrovali krásu obou jazyků. Kniha Hurá do školky byla vytištěna rovněž ve slovenském překladu. Já jsem četl z knihy Hurá do školky česky a paní učitelka Drobná ten samý text ve slovenštině. Se čtením ve slovenštině si paní učitelka poradila znamenitě a vysloužila si u dětí uznání a obrovský potlesk.
Došlo i na focení. Děti mě vyprovodily až k východu. Setkání se opravdu vydařilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
